Příběhy z Dávnověku

...konečně konec... Jak známo jest, neopomenutelným parametrem lidské existence je čas, tedy přesněji řečeno – lidé jsou schopni žít pouze v daném časoprostoru, který však není nedotknutelný. O tom se právě přesvědčila desítka lidských bytostí. Ano, a ti všichni a ještě několik navíc nyní sedí ve velké zasedací místnosti radnice jediného většího města na maličkém ostrůvku Antipaxos, který se před zimou stává místem zvaným „terra nullius“… Celý článek ›

...věnováno jedné neskutečně silné osobě jménem PETRA Z. Její pohled bezděčně brouzdal sem a tam po bílém stropě, za ty tři měsíce na jednom místě a v jedné poloze si Petra na tu bílou monotónnost zvykla natolik, že do stropu zírá i nyní, když už by byla schopná chodit. Bohužel se její posun vpřed není tak rychlý, jak si představovala. Jenomže „Bez nohou to nejde“ říká teď často sama sobě. A ona má pět dětí, ještě dnes si dokáže zcela jasně… Celý článek ›

...další kousek... Léto tady na ostrově Korfu ještě ani pořádně nezačalo a slunce už praží v plné síle. A právě tohle počasí vylákalo dvanáctiletou Penellopé na její zamilované toulky po pobřeží. Mořský Vůně moře, jemný písek pod nohama, racci kroužící nad obzorem, to všechno a možná ještě mnohem víc podněcovalo její již hodně rozbouřenou fantazii. Sem na mořský břeh se chodila vlastně ukrýt, tady uprostřed „země nikoho“ byla konečně… Celý článek ›

...další kousek mozaiky... Guillermo La Sala nervózně přecházel po pokoji, po strohém pokoji v centru pro léčbu popálenin, kde strávil poslední tři roky. Tři roky plné bolesti, nespočet transplantací kůže, stovky převazů a krutá muka při vyvazování zjizvených rukou. Teď už mu speciální rukavice nevadí, a ba dokonce už je schopen i normální chůze, natolik ho tady dalo dohromady. Ano, fyzicky je na to skvěle, tedy ve s rovnáním s tím v jakém stavu ho sem… Celý článek ›

...pokračujeme... „To víno má hořkou příchuť“ povzdychl si Pierre de La Fontaine, a odložil degustační sklínku na malý výstupek vedle velkého sudu. A opět měl pocit neskutečného zmaru, jako už mnohokrát za poslední dva roky. Jakoby byl prokletý, nebo co. A všechno se to začalo měnit krátce po té, co tragicky zemřela Juliette. Od té doby se Pierovu vinařství postupně přestávalo dařit., což by vzhledem k situaci po „Velké politické“ nebylo nic… Celý článek ›

...snad tohle pokračování nebude příliš nudné... Je po deváté hodině večer a za barem berlínského nočního podniku PilzWald začíná svoji obvyklou službu barmanka Gréta. Netváří se však nijak nadšeně, ani k tomu nemá žádný zvláštní důvod. Po „Velké politické“ spousta podniků zkrachovala, kdo by taky chodil do baru, kde si nemůžete zapálit a alkohol lze získat pouze za specielní kupón, který nehoráznou cenu srazí alespoň na polovinu. I sem… Celý článek ›

...a jede se dál Ten den se poprvé po dlouhé době opět objevilo slabé podzimní slunce. A ten den Jurko konečně do cíle své dlouhé cesty, do místa, kde se to kdysi nazývalo Černobyl. Z rozsáhlého města a jeho přilehlého okolí v současnosti nezbývalo již téměř nic než divoké zarostlé ruiny – prostě příroda zde z konečné platnosti přebírala vládu a od „Velké Politické“ postupně vymizeli i poslední nezmaři, kteří tu žili nastálo a odmítali… Celý článek ›

...a pokračuje se dál... Brzké červencové slunce již začínalo hřát, když Jim Dorsey začal s nakládáním odchytového vybavení. Nedávno mu bylo už šedesát, přesto i v tomto případě všichni volali jeho. Jenomže Jima už to všechno začíná čím dál tím víc zmáhat. Už při samotné se zapotil víc než obvykle. „Jó, hochu stárneš“ povzdychl si tento „Krokodýlí muž“, ztěžka si narovnal záda a naložil na člun poslední část vybavení. Pak… Celý článek ›

...další kousek do mozaiky Jukiko se mrzutě protáhla, a na své otočné židli se přitočila blíže k francouzskému oknu svého miniaturního příbytku. Neko, velký bílý kocour, už zase nervózně špacíroval po nízké zídce malé terásky, která byla součástí té podivné nástavby. Nástavby, ze které se dalo dotknout mraků, tak vysoko se nacházel byt této osamělé úřednice. Jukiko bylo už jednatřicet a v Tokyu se ocitla již před třemi lety shodou velice… Celý článek ›

...tak jsem to sci-fi trochu prodloužila Horký vítr se prohání suchou travou a ve dveřích osamělého restauračního podniku postává rozčepýřený číšník. Teď si povzdychl a rozmrzele se vrátil do lokálu. Do velké místnosti, která byla bohužel prázdná. Kdo by také hledal pension tak daleko od civilizace uprostřed mexické pustiny. A přece nebyla ta velká jídelna úplně opuštěná, jak se na první pohled zdálo. Zcela vzadu, u posledního rohového stolu totiž… Celý článek ›